POVÍDKY

Povídka č. 1

     Přicházím na náměstí na autobus asi o 10 min. dřív, než odjíždí. A už tam byl. Asi vstává dost brzo. Přítel člověka, ale bez přítele. Z dálky vypadá jak štěně, ale z blízka je vidět, že je to už zkušený pes. Je středního vzrůstu a celý jakoby nažloutlý a chundelatý. Má obojek, takže zřejmě někomu patří. Proplétá se mezi lidmi, kteří si kupují v obchůdku na náměstí svačinu, než odjedou střídajícími se autobusy do práce a do školy. Má čenich přitisknutý na zem a docela rychle se pohybuje a přemisťuje sem a tam po chodníku, takže vypadá trochu jako vysavač. Hledá, co kdo kde utrousil. Před otevřenými dveřmi obchodu zpomalí, protože tam jsou vůně určitě nejsilnější. A ty vůně salámů, klobás a jiného zboží určitě musí na jeho vyvinutý čich působit neskutečně silně. Ale odolá. Asi ví své a určitě už má zkušenost, samozřejmě že nepříjemnou, že za práh dveří nesmí. Když přejde otevřené dveře, zase zrychlí své pátrání v hledání případné laskominy.

     Nastupuji do autobusu a na chvíli ho nevidím. Ještě asi 3 minuty sedím v autobuse a znovu ho pozoruji ještě z okénka. Za chvíli mi mizí z očí, odbočuje za roh domu do křivolaké uličky. Když vyjedeme, zahlédnu ho ještě, jak se spokojeně loudá uličkou dolů a uši mu vesele plácají na pozdrav. Svůj ranní rituál má za sebou. 

Povídka: č. 2

Zamyšlená jdu z práce na autobus. Na kamenných schodech pod kostelem mi zkříží cestu holčička, která běží ze školy také na můj autobus. Běží po schodech a rukáv bundy jí plácá po zemi. Je zvláštně blonďatá, až jakoby bílé vlásky, střižené jen tak rovně, trochu vlnité. Na zastávce už čeká další holčička, trochu menší, také blond, ale tmavší s copánkem. Zůstávám stát na konci nástupního ostrůvku. Je podzim, ještě hezky svítí sluníčko a tak se v průzoru mezi domy mohu kochat krásou podzimu, zlatavého listí a odrážejícího se slunce v kopuli kostela. Holčičkám tedy moc nevěnuji pozornost, jen jakoby vzdáleně ke mně doléhá jejich štěbetání. Najednou slyším, že copatá říká blonďaté...je více upovídaná a pořád něco říká a přeskakuje z téma na téma. Ale mě upoutává věta: "to když můj tatínek měl ještě vlastní ženu, já nemám totiž vlastní maminku, ta mi umřela, takže když tatínek měl vlastní ženu, tak ta byla na něj dost přísná. Jednou mu ujel autobus a musel pěšky a ona mu vyhubovala, že přišel pozdě." Musela jsem se tomuto výroku pousmát, tak první žena byla vlastní a tahle druhá už je nevlastní, jako maminka. Úsměvné.

Copatou už pak zaujaly také bílé vlásky blonďaté a litovala, že nemá také takové, ale těšila se na léto a na sluníčko, že ty její blonďaté také sluníčko vyšisuje, bude je mít také takové hezky bílé...

Ale to už přijížděl autobus do zastávky, takže už jsem další starosti copaté a blonďaté nezaslechla. Ještě jsem je pak zahlédla z okénka, když na příští zastávce vystoupili, jak jsou zabrané asi do dalších důležitých malých ženských hovorů.

Povídka č. 3

Je už po první adventní neděli, začátek prosince. Jsem sama doma a tak mě trochu chytla uklízecí nálada. Zapnula jsem pračku a nahoře v pokoji začala žehlit. Po chvíli jsem zjistila, že žehlička nežehlí, že vypadly pojistky.

Seběhla jsem dolů, vzala klíčky od skříňky s pojistkami a vyšla na schody ven.

Pojistky jsem nahodila, a ejhle, nemůžu se dostat dovnitř, nejdou otevřít venkovní dveře. Sice máme i venku kliku, jenže z chodby takový "čudlík", kterým se uvnitř zamkne bez použití klíče. Nechápavě stojím chvíli venku, lomcuji dveřmi a nic. Je už kolem páté, jsem jen v kamaších, tričku a šatové sukni, uvnitř telefon. Muž nepřijede, je na školení, co teď? Vidím, že sousedka starší paní svítí. Musím jí poprosit, aby zavolala mužovi, má ho v telefonu pro případ potřeby, ale jeho číslo si náhodou pamatuji. Potřebuji zavolat některému synovi, aby mě přijeli vysvobodit, ale jejich čísla mobilních telefonů si vůbec nemůžu vybavit. Sousedka mě posadila ke stolu a nalila "panáka" ať se vzpamatuji. Voláme manželovi, aby mi z mobilu nadiktoval čísla na syny, ale ten nebere telefon ani po několikátém volání. Telefon staršího syna si vůbec nemůžu vybavit. Najednou mi bleskne, že jsem chtěla psát něco mladšímu a jeho telefon jsem si napsala na poznámkový blok v práci a říkala si, že má docela dobré číslo. Ta hodná paní mi dala papír a tužku, a zkoušela psát kombinace čísel. Heuréka. Trefila jsem správné číslo, mladší syn se ozval, vylíčila situaci, a že asi za hodinu přijede. Ještě jsme se sousedkou ani nestačily vše probrat a syn byl u vrátek. Klíč od našeho domu má, takže odemkl v pohodě a já byla zachráněna.

Z této situace plynou dvě ponaučení. Pamatujte si aspoň jedno dvě telefonní čísla. Dnes už si skoro nikdo telefonní čísla nepamatuje. Dřív jsem si je pamatovala, od té doby co mám mobil, si je pamatovat nemusím, mám je přeci v mobilu. A druhé ponaučení - někam si třeba schovejte klíč, a asi to lze jen u těch, co mají domeček, ale také tak, abyste si to místo pamatovali.

Povídka č. 4

Tento příběh už je staršího data, ale stále ho vyprávíme pro pobavení.

Jezdila jsem se svojí kamarádkou za naším společným známým. Ona řídila autíčko typu nákupní taška a já se starala o proviant. Káva v termosce a event. koláčky nesměly chybět. Cesta pěkně ubíhala a najednou jsme zjistily, že jsme už skoro u cíle a nedali jsme si pauzu na naše občerstvení a její cigaretku.

Tak jsme kousek odbočili na vedlejší silnici, zajeli takovým vjezdem pro zemědělce k louce. No, ta louka se mi už moc nezdála, zdála se mi trochu mokrá.

Občerstvily jsme se a kamarádka si dala svoji povinnou cigaretku, nasedly a samozřejmě nemohli vyjet. Nabídla jsem se, že zatlačím. Kamarádka stočila kola, ta prohrábla bahýnko, které mě hezky ohodilo. Bahno jsem měla ve vlasech, na obličeji, celý svetr, kalhoty ušly. Zkoušela jsem se trochu zkulturnit na malé benzince, ale tam bylo WC společné, jen zamknout dveře. Takže jsme raději pokračovali do místa návštěvy. Do domu jsme se vloudili vchodem přes garáž, kamarád mi půjčil svetr po dětech, trochu jsem se zkulturnila v koupelně a pak teprve jsem byla ukázána mamince.

Teprve po letech, se mi kamarádka přiznala, že měla zataženou ruční brzdu.

Povídka č. 5

     Koupili jsme si domeček a tak ho zabydlujeme. Do ložnice jsme se rozhodli pro koberec. Mám představu něčeho nazelenalého. A v obchodě s x kvanty koberců si takového nic nemůžu vybrat. Pak rozhodujeme mezi dvěma. Muž už trochu ztrácí trpělivost a tak rozkáže, ať na jeden ukáži. Tak jsem ukázala na ten světlý. Manžel pokyne obsluhujícímu personálu, ty okamžitě přiběhnou, manžel udá rozměr, s tím, že nám ještě zbyde, a na můj otazník v očích, se tedy ještě raději podívá do mobilu, kde má rozměry napsány, jenže ouha. Maníci byli opravdu rychlí - 20 cm nám bude scházet...co teď? Prodavači se moc nerozpakovali..."no, dáme to Lojzovi do zbytků" a uřízli bravurně správný rozměr. Muž po operaci ramene, ruku v ortéze...tak nám ještě pomohli koberec naložit. Ještě, že jsme měli s sebou láhev vína...

Povídka č. 6

     Zabydlujeme domeček, akce koberec popsána v povídce č. 5. A teď nastává akce postel. Postel jsme si  v jedné prodejně na Praze 9. Ale bude nám vydána na Praze 5, kde ji zaplatíme a pak si ji vyzvedneme ještě na jiném místě ve skladu. V určený den jsme se tedy dostavili na Prahu 5, peněz mám na kartě dost, tak jdu suverénně platit, jenže ouha, mám tam nastavený limit a postel stojí víc. Ještěže jsme měli v záloze syna na pomoc s nákladem, teď nám musel pomoci i s placením. Ale anabáze nekončí. Nejdřív nemůžeme najít sklad, když ho najdeme, zděsí se skladník i my. Ta hora, která je připravena na rampě je naše.

    A my přijeli s malým autíčkem a malým valníčkem. Ale tři muži to dokázali na ten maličký vlek naložit, skladník nám dal dva kurtovací popruhy a ještě jeden přidal, když jsem na rampu postavila láhev šampusu.

     Doma jsme pak dostali od syna smsku, jestli jsme dobře dojeli a ať si postel hezky užijeme....

Povídka č. 7

    Jsme  asi 3 měsíce nastěhovaní v novém domečku. Není mi dobře, leze na mě nějaká rýma, tak jsem v pátek zůstala doma a nešla do práce. Je trošku "šedivák", ale svítí nádherně sluníčko, opírá se do oken a do zdí domečku. Je dopoledne asi 9 hodin. Povaluji se tedy ještě v posteli a kochám se výhledem do zahrady.

    Najednou vidím, že do okna jde nějaký malý ocásek kouře. Říkám si, že nám asi jde z komína kouř až dolů, ale vždyť je sluníčko. Najednou uvidím, naší sousedku jak se promenáduje pod okny a kouří. Jediný reflex, který mě napadl - přikryla jsem se peřinou. Pak mi ale proběhlo, proč já se mám přikrývat peřinou, vždyť jsem ve svém domečku. Sousedka už mizí na druhou stranu, tak opatrně vylézám z postele a jdu se podívat do verandy, ale nikde nikdo. Volám to muži, myslela jsem si, že až ji uvidí, když přijede z práce, prohodí, že jsem dnes byla doma. Neprohodil. Nechtěl prý ji plašit. Měla jsem prý na ní zaťukat já. Už vidím, jak na ní ťuká on a já v tom šoku jsem se tedy spíš přikryla. Sousedka je tetička bývalých majitelů, tak byla zvyklá sem chodit, po úmrtí jejich maminky do domečku chodila i větrat. No, zvyk je asi železná košile.

     Za domečkem, kde se vyhřívala sousedka je popelnice, u ní jsem nechala láhve, natáhla nitku na druhou stranu. Snad rachot lahví sousedku odradí se u nás vyhřívat. Myslím, že tato nenápadná past zabrala...

Povídka č. 8

     Dojdu na zastávku, pod malým přístřeškem je hlouček kluků a jedna paní. Snažím se vtěsnat pod stříšku, protože prší, ale nepodaří se mi to, kluci totiž vedou důležitou debatu. Trumfují se kdo má bohatší známé, je jim tak 8-9 let.

     Známí jednoho klučiny mají Ferrari, samozřejmě luxusní, ale ten nejprůbojnější oponuje, že existují jiné a dražší a luxusnější auta. Sám pak triumfuje tím, že jejich známý je ředitelem známého podniku, že dostal nabídku pracovat v Americe, klučinové se diví proč nabídku odmítl, vždyť v Americe je to lepší a hezčí, hlavní aktér jim vysvětluje, že oni když tam mají problém tak ho zavolají, on přiletí a vyřeší to lépe než ředitel Kevin v Americe. Je chytrý protože se učil až 8 hodin denně. Do diskuze vstupuje další, že to se učil určitě až na vysoké, protože na základce je to stejně jedno. Pak se ho přeci nikdo neptá, když je ředitel jaké se píše i y. No jo, ale musí se dostat na tu vysokou...

     S paní v autobusu jsme si pak říkali, jaké mají dnešní kluci starosti a zavzpomínali na naše, no, doba žádá své, a pak tak trochu ... neslyšíte se? Vážení rodičové?? 

Povídka č. 9

     Stojím na zastávce autobusu, jedu do divadla do Prahy, bydlíme na vesnici v domku kousek jižně od Prahy. Najednou u zastávky zastaví auto mého mladšího syna a ten mi oznámí, že asi budeme mít psa. A odfrčí. 

     No, potom úžasném kříženci ovčáka s dobrmanem, který současně vyrůstal našimi s malými dětmi a po 16 letech zemřel a po jednom utíkači - kříženci českého psa s něčím, kterého jsme měli jen 2 roky, se mi moc do žádného dalšího psa moc nechce.

     Když jsem se večer vrátila z divadla, přivítalo mě klapání po dřevěné podlaze a přátelské se vtírání něčeho černého co mělo na krku velký umělý trychtýř a zadní nohu v sádře, což vysvětlovalo ten klapot.

     Ráno jsem se dozvěděla, že ta sedmiměsíční slečna se jmenuje Sára a bohužel, zažila neblahou zkušenost s lidmi, kdy jí její vlastní majitel-hlídač v synově podniku, sám zmrzačil. Zatím jí neměli kam dát, tak prý jestli bychom si ji nevzali aspoň pár měsíců na rehabilitaci.

     No, jak jinak to mohlo dopadnout! Sára - kříženec labradora s čímsi - opět černá jako ti dva předešlí - už u nás zůstala. Nožička se perfektně zahojila, běhá tak, že to už nikdo nepozná. Samozřejmě, že jejím hlavním pánem se stal starší syn, který jí bere do přírody a zažívá s ním spoustu zajímavých příhod. Zažila bohužel i další úraz, když jí v lese napadla bachyně.

     Ale její důvěra v člověka je neotřesitelná. S radostí pozorujeme její odvážné skoky do vody, protože bez vody to prostě nejde. Je velice poslušná a opravdu věrná duše. A když se na ní podíváte, jak cení koutky vesele nahoru, s jistotou vás přesvědčí, že je to opravdu šťastný pejsek

Povídka č. 10

Naší vitální a podnikavé známé je osmdesát let. Organizuje život nejen sobě, ale snaží se i ostatním. Její energie je nakažlivá, má nadhled a stále se o vše zajímá. Je bývalá profesorka na střední škole. Vychovala své 4 děti, životu se v ničem nebránila a protože byla velmi atraktivní a i jako starší dáma se dokonce v 60 letech rozhodla žít s čechošvýcarem, pendlovala z Čech do Švýcarska i jako řidička. Před osmdesátkou se vzali. Autem jezdí stále. A když nedávno bravurně zaparkovala v Praze před domem, kde bydlí, není divu, že ji oslovil pán, který zaparkoval chvíli před ní a se zájmem ji pozoroval. Hned se pochlubil svým malým autem a tím, které má prý zaparkováno v garáži. V tomto věku se řeč většinou stočí na doktory a nebylo tomu jinak i teď. Shodli se na tom, že navštěvují různé stejné lékařské odborníky, ale u obvodního lékaře jsou nevíce zdraví. No, svá autíčka s automatickým řízením ke svému přesunu stále potřebují. Pán ale přešel i na politiku. Chtěl znát názor mé známé na kausu Čapí hnízdo a pana Babiše. Moje známá, která je také velice vtipná a má hned pohotovou odpověď, což ji velice závidím, mu rázně odvětila, že Čapí hnízdo se jí líbí a pan Babiš taky, na pánovu užaslou odpověď jakto, že se jí Babiš líbí, zkonstatovala, že se jí líbí proto,že je štíhlý. Pak už se jen vymluvila na bolavou nohu. Příhodě se ještě večer usmívala. 

Povídka č. 11

Je to vlastně povídka staršího data a v naší rodině se dává k dobrému při rodinných sešlostí.

S tatínkem jezdím každý rok na Šumavu, někdy i dvakrát za rok na jaře a na podzim. Tentokrát si tatínek přál jet na Pancíř na rozhlednu nad Železnou Rudu. Tak jsme vyrazili. Dorazili jsme na parkoviště pod lanovku, kterou jsme měli vyjet nahoru a dolů. A protože do odjezdu lanovky bylo ještě asi půl hodiny, tak jsme si v autě dali kafe z termosky, kterou táta vozil s mamkou vždy, když jezdili na Šumavu oni spolu. A určitě jsme si i dávali vajíčka na tvrdo, která táta uvařil a měl s sebou. Najednou jsme se podívali na hodinky a zjistili, že je čas na lanovku. Tak jsme vyrazili. Počasí a rozhled na Šumavské kopce byl úžasný. Nahoře jsme se prošli, pokoukali, a pak se vydali k lanovce na cestu zpět. Když jsme dorazili k autu šel mi táta otevřít na straně spolujezdce, to ještě řídil, a jezdili jsme Škodou 120. A v tu na mě spustil "ty čuníku, tys nechala pootevřené okýnko, mohl nám někdo ukrást auto." Pak šel otevřít dveře u řidiče. A tam mohl ruku prostrčit okýnkem celou. Nechal totiž okýnko stažené až dolů! 

Povídka č. 12

Většinou do práce jedu autobusem. Každý den je na co koukat. Jak se sluníčko vyhupuje na obzor, ranní mlhy, déšt nebo nádherné mraky. Jak se po zimě začíná probouzet jaro, pak jak už vše začíná vonět začínajícím létem, a pak už je zase na řadě podzim. Ted je právě doba nastupujícího plného léta. Repka už odkvetla, ale ještě její podlouhle úzké lusky nejsou zralé. A tak jak pozoruji už probuzené ráno, všimla jsem si, že okolo kukuřičnych polich jsou kolem dokola oseta ovsem. Asi proto, že je to obilí, asi zadržuje vodu, protože kukuřice, když prší, tak voda protéká mezi a voda odplavuje půdu. A tak mě ten oves evokoval vzpomínku na moji babičku. Moje babička se narodila už v předminulém století a měla opravdu těžký život. Také na její postavě, ale i vrásčité tváři to bylo nepochybně vidět. Co ji jako dítě pamatuji, byla stále stejná, upracované ruce, ale stále čilá. Pořád něco dělala. Chodili jsme s ní na chrastí, z něho dělala otýpky, chodila na trávu, starala se o slepice, králíky, měli jsme i kozu a někdy i husy. A to vše měla na starosti babička. I když bylo prase, starala se i o něj. A když měla čas, tak seděla v sednici - jak se říkalo místnosti, kde spala a měla svoje království - u stolu, četla v kalendářích, nebo mě učila básničky do školy. A nebo a teď už se dostávám k tomu původnímu, k tomu ovsu. S babičkou jsme také chodili na klásky. To už možná málo kdo ví co to je. To když bylo už pokosené pole, tak jsme tam šli s nůší a do té sbírali nebo žali zapomenuté klásky. A ovesné klásky si babička vždy nasbírala do kytice a dala do vázy. Pak v zimě, před vánoci vyndala babička krabici od bomboniéry ze skříně, kde měla pečlivě srovnané a vyhlazené kousky staniolu a ty pak jeden po druhým nastříhala na ještě menší kousky a ty pak namotávala na jednotlivé obilky. Dneska, když se vracíme opět přírodním materiálům a barvám, vypadá to co dělala babička trochu kýčovitě. Ale myslím, že to dělala hlavně proto, protože život měla těžký a té přírody tolik, že toužila také trochu po tom lesku, protože ta lata toho ovsa, kde každá obilka se leskla jiným papírkem, nahrazovala babičce trochu toho lesku a toho životniho pozlátka.

Povídka č. 13

Každý den, když jdu do práce nebo z práce tak je obdivuji. Mají snad všechny barvy. Bílé, růžové, růžové více i méně, do červena i krvavě červené, žluté. Je červen a jsou v plném květu i odkvětu, poupata snad všech velikostí. Jsou to růže v předzahrádce našeho ob souseda. A jak je tak obdivuji, a v hlavě se mi motají přípravy na svatbu syna, najednou mě napadne, že by bylo hezké sesbírat ty krásné okvětní plátky těch voňavých růží, těch, které jak by řekla moje babička jsou už stejně celé rozkořípané. Soused je řidič dálkových autobusů, takže i několik dní není doma. Ten den jsem ho neviděla, a tak jsem si kolem desáté večer vzala košíček s tím, že vlastně dojdu na takový růžový lup. Jdu po silnici a zrovna přemýšlím jestli na tu krásu dosáhnu přes plůtek, když si stoupnu na zídku. A jak tak spřádám plány, najednou mě vyruší věta "kampak sousedko!" Ve mně to trhlo, ve vteřině vyhodnocuji situaci, zda pokračovat dál, ale pak se slyším, jak říkám. "K vám sousede", soused se podivuje, že jdu na návštěvu v noci, ale vysvětluji situaci, že chci překvapit ženicha a nevěstu, tak jestli bych si mohla odnést trochu těch okvětních lístků. Soused mi to nejen dovolil, ale i on sám mi pomohl natrhat plný košíček té voňavé křehké krásy. 

Povídka č. 14

Děkuji paní Monice Binarové za její "úvodník" v příloze časopisu DOMA. Určitě mi prodloužila život, opravdu jsem se od srdce zasmála.

Kdysi jsem věnovala bratrovi a jeho rodině lahev burčáku, ale nejsou znalci vína, natož burčáku. V noci je probudila nesmírná rána. Rozespalí a vyděšní pátrali po příčině této exploze. Samozřejmě, brzy objevili příčinu v kuchyni. Bučák vykonal své. Už nemuseli vymýšlet co s příštím víkendem - budou přece malovat.

Povídka č. 15

Syn byl čerstvě ženatý,čekali miminko a snacha s ním pracuje v jednom podniku. Paní z účtárny si ho zavolala podepsat nějaké formality. Také mu předala obálku se slovy "a toto vezměte ženě", v hlavě chvíli děs a panika...mírné šrotování, jaké ženě... pak se podíval na obálku, kde stálo nové příjmení jeho manželky. Ten výraz že "žena" je manželka slyšel poprvé a mírně ho vyděsil.

Kolegyně v kanceláři mu říkala, že by jim věnovala kočárek styl "golfové hole" jestli ještě nemají, Syn poděkoval, že budou rádi. Na to se ona ptala jestli už mají normální kočárek a začala jmenovat různé značky kočárků jestli ví, který mají. Na to syn odvětil, že mají kočárek - zelený. Kolegyně ihned bravurně poznamenala, že muži to mají s kačárkama jako ženské s autama, taky je zajímá jenom barva.

Povídka č. 16

Vážení,

zdravíme Vás do pořadu Meteor, který je naším průvodcem každou sobotu. K napsání tohoto mini příběhu mě inspiroval příspěvek, který nyní probíhá a to je akce plch.

Plchem naše rodina už žije asi rok. Náš syn a jeho budoucí žena snad ve jménu plcha objeli asi půl republiky a monitorovali právě plcha. Jezdili po daných čtvercích hlavně v noci a přes den pospávali na různých místech venku v přírodě. A pak nám vyprávěli různé zajímavosti, které na cestě za plchem zažili. Většinou to ale byli příhody o kde čem, ale plchovi pořád nic. Hlasové úlovky plcha byli velice slabé.

Letos v červnu měl syn s přítelkyní svatbu. Půjčili si mysliveckou chatu na Hradištku, což je nad Štěchovickou přehradou. Když otevřeli kůlnu u chaty, dívali se z očí do očí právě plchovi. Pořídili i docela jeho zdařilou fotografii, takže i my jsme nakonec viděli za kým se to po lesích a nocích honili.

Příběh má ale vlastně ještě jednu pointu. Dnes 16. 10. 16 jsem se synem RNDr. Martinem Strnadem mluvila, vyprávěl, že byl na nějaké konferenci v Mikulově a tam hovořil právě s panem Mgr. Peterem Adamíkem Ph.D. Ale k tomuto setkání s plchem na své svatbě se mu nepřiznal. Tak jsem to tak trochu na něj "práskla" já.

Moc děkujeme za Váš úžasný pořad Meteor. A určitě příští sobotu si buďte jisti, že Vás zas budeme poslouchat.