Povídka č. 9

Stojím na zastávce autobusu, jedu do divadla do Prahy, bydlíme na vesnici v domku kousek jižně od Prahy. Najednou u zastávky zastaví auto mého mladšího syna a ten mi oznámí, že asi budeme mít psa. A odfrčí.

No, potom úžasném kříženci ovčáka s dobrmanem, který současně vyrůstal našimi s malými dětmi a po 16 letech zemřel a po jednom utíkači - kříženci českého psa s něčím, kterého jsme měli jen 2 roky, se mi moc do žádného dalšího psa moc nechce.

Když jsem se večer vrátila z divadla, přivítalo mě klapání po dřevěné podlaze a přátelské se vtírání něčeho černého co mělo na krku velký umělý trychtýř a zadní nohu v sádře, což vysvětlovalo ten klapot.

Ráno jsem se dozvěděla, že ta sedmiměsíční slečna se jmenuje Sára a bohužel, zažila neblahou zkušenost s lidmi, kdy jí její vlastní majitel-hlídač v synově podniku, sám zmrzačil. Zatím jí neměli kam dát, tak prý jestli bychom si ji nevzali aspoň pár měsíců na rehabilitaci.

No, jak jinak to mohlo dopadnout! Sára - kříženec labradora s čímsi - opět černá jako ti dva předešlí - už u nás zůstala. Nožička se perfektně zahojila, běhá tak, že to už nikdo nepozná. Samozřejmě, že jejím hlavním pánem se stal starší syn, který jí bere do přírody a zažívá s ním spoustu zajímavých příhod. Zažila bohužel i další úraz, když jí v lese napadla bachyně.

Ale její důvěra v člověka je neotřesitelná. S radostí pozorujeme její odvážné skoky do vody, protože bez vody to prostě nejde. Je velice poslušná a opravdu věrná duše. A když se na ní podíváte, jak cení koutky vesele nahoru, s jistotou vás přesvědčí, že je to opravdu šťastný pejsek