Povídka č. 7

Jsme asi 3 měsíce nastěhovaní v novém domečku. Není mi dobře, leze na mě nějaká rýma, tak jsem v pátek zůstala doma a nešla do práce. Je trošku "šedivák", ale svítí nádherně sluníčko, opírá se do oken a do zdí domečku. Je dopoledne asi 9 hodin. Povaluji se tedy ještě v posteli a kochám se výhledem do zahrady.

Najednou vidím, že do okna jde nějaký malý ocásek kouře. Říkám si, že nám asi jde z komína kouř až dolů, ale vždyť je sluníčko. Najednou uvidím, naší sousedku jak se promenáduje pod okny a kouří. Jediný reflex, který mě napadl - přikryla jsem se peřinou. Pak mi ale proběhlo, proč já se mám přikrývat peřinou, vždyť jsem ve svém domečku. Sousedka už mizí na druhou stranu, tak opatrně vylézám z postele a jdu se podívat do verandy, ale nikde nikdo. Volám to muži, myslela jsem si, že až ji uvidí, když přijede z práce, prohodí, že jsem dnes byla doma. Neprohodil. Nechtěl prý ji plašit. Měla jsem prý na ní zaťukat já. Už vidím, jak na ní ťuká on a já v tom šoku jsem se tedy spíš přikryla. Sousedka je tetička bývalých majitelů, tak byla zvyklá sem chodit, po úmrtí jejich maminky do domečku chodila i větrat. No, zvyk je asi železná košile.

Za domečkem, kde se vyhřívala sousedka je popelnice, u ní jsem nechala láhve, natáhla nitku na druhou stranu. Snad rachot lahví sousedku odradí se u nás vyhřívat. Myslím, že tato nenápadná past zabrala...