Povídka č. 3

Je už po první adventní neděli, začátek prosince. Jsem sama doma a tak mě trochu chytla uklízecí nálada. Zapnula jsem pračku a nahoře v pokoji začala žehlit. Po chvíli jsem zjistila, že žehlička nežehlí, že vypadly pojistky.

Seběhla jsem dolů, vzala klíčky od skříňky s pojistkami a vyšla na schody ven.

Pojistky jsem nahodila, a ejhle, nemůžu se dostat dovnitř, nejdou otevřít venkovní dveře. Sice máme i venku kliku, jenže z chodby takový "čudlík", kterým se uvnitř zamkne bez použití klíče. Nechápavě stojím chvíli venku, lomcuji dveřmi a nic. Je už kolem páté, jsem jen v kamaších, tričku a šatové sukni, uvnitř telefon. Muž nepřijede, je na školení, co teď? Vidím, že sousedka starší paní svítí. Musím jí poprosit, aby zavolala mužovi, má ho v telefonu pro případ potřeby, ale jeho číslo si náhodou pamatuji. Potřebuji zavolat některému synovi, aby mě přijeli vysvobodit, ale jejich čísla mobilních telefonů si vůbec nemůžu vybavit. Sousedka mě posadila ke stolu a nalila "panáka" ať se vzpamatuji. Voláme manželovi, aby mi z mobilu nadiktoval čísla na syny, ale ten nebere telefon ani po několikátém volání. Telefon staršího syna si vůbec nemůžu vybavit. Najednou mi bleskne, že jsem chtěla psát něco mladšímu a jeho telefon jsem si napsala na poznámkový blok v práci a říkala si, že má docela dobré číslo. Ta hodná paní mi dala papír a tužku, a zkoušela psát kombinace čísel. Heuréka. Trefila jsem správné číslo, mladší syn se ozval, vylíčila situaci, a že asi za hodinu přijede. Ještě jsme se sousedkou ani nestačily vše probrat a syn byl u vrátek. Klíč od našeho domu má, takže odemkl v pohodě a já byla zachráněna.

Z této situace plynou dvě ponaučení. Pamatujte si aspoň jedno dvě telefonní čísla. Dnes už si skoro nikdo telefonní čísla nepamatuje. Dřív jsem si je pamatovala, od té doby co mám mobil, si je pamatovat nemusím, mám je přeci v mobilu. A druhé ponaučení - někam si třeba schovejte klíč, a asi to lze jen u těch, co mají domeček, ale také tak, abyste si to místo pamatovali.