Povídka č. 2

Zamyšlená jdu z práce na autobus. Na kamenných schodech pod kostelem mi zkříží cestu holčička, která běží ze školy také na můj autobus. Běží po schodech a rukáv bundy jí plácá po zemi. Je zvláštně blonďatá, až jakoby bílé vlásky, střižené jen tak rovně, trochu vlnité. Na zastávce už čeká další holčička, trochu menší, také blond, ale tmavší s copánkem. Zůstávám stát na konci nástupního ostrůvku. Je podzim, ještě hezky svítí sluníčko a tak se v průzoru mezi domy mohu kochat krásou podzimu, zlatavého listí a odrážejícího se slunce v kopuli kostela. Holčičkám tedy moc nevěnuji pozornost, jen jakoby vzdáleně ke mně doléhá jejich štěbetání. Najednou slyším, že copatá říká blonďaté...je více upovídaná a pořád něco říká a přeskakuje z téma na téma. Ale mě upoutává věta: "to když můj tatínek měl ještě vlastní ženu, já nemám totiž vlastní maminku, ta mi umřela, takže když tatínek měl vlastní ženu, tak ta byla na něj dost přísná. Jednou mu ujel autobus a musel pěšky a ona mu vyhubovala, že přišel pozdě." Musela jsem se tomuto výroku pousmát, tak první žena byla vlastní a tahle druhá už je nevlastní, jako maminka. Úsměvné.

Copatou už pak zaujaly také bílé vlásky blonďaté a litovala, že nemá také takové, ale těšila se na léto a na sluníčko, že ty její blonďaté také sluníčko vyšisuje, bude je mít také takové hezky bílé...

Ale to už přijížděl autobus do zastávky, takže už jsem další starosti copaté a blonďaté nezaslechla. Ještě jsem je pak zahlédla z okénka, když na příští zastávce vystoupili, jak jsou zabrané asi do dalších důležitých malých ženských hovorů.