Povídka č. 179
Kupodivu nechci psát nyní o ptáčcích, i když ptáčci mě k této mini povídce vlastně také inspirovali. Byla jsem se svými dvěma kamarádkami u jedné z nich na oslavě v panelovém bytě. A pod střechou v otvorech po větrání měli hnízda ptáčci. Lítali sem a tam, štěbetali a neúnavně krmili svá mláďata. Jedna kamarádka tvrdila, že to jsou vlaštovky a druhá tvrdila, že to jsou jiřičky. Samozřejmě, že ani jedna neměla pravdu. A tak jsem je poučila, že to jsou rorýsi. Tento neúnavný pták, který létá velkou rychlostí, a při přesunu do teplých krajů využívá vzdušných proudů, se při letu může i trochu prospat. Ale mě ty rorýsi evokovali hned jednu básničku, kterou znám od dětských let a je z knihy, která se jmenuje Srdce potěšení a napsal jí Jan Čarek. A básnička se jmenuje: Kdyby tu nic nebylo
Kdyby tu nic nebylo,
Nežli rorýs pod oblaky,
Nežli bodlák pro čmeláky
Mně by se tu líbilo.
Kdyby jen ten potůček,
U mých nohou tek,
A víc nic tu nebylo,
Mně by se tu líbilo.
Kdyby bylo kolkolem
Jen to pole za polem
A jen slunce svítilo,
Mně by se tu líbilo.
A tak jsem se podívala na internet, že Jan Čarek napsal další knihy, např. Čarokruh, Radost nad Radost a Ráj domova. V Čarokruhu jsou některé básničky z těch dalších tří knížek. Třeba i ta o rorýsovi. Samozřejmě, že mému srdci je nejmilejší ta se jménem Srdce potěšení.
A tak jsem si je hned objednala, nějaká paní je prodávala na bazaru. Tím jsem rozšířila svoji sbírku na čtyři. Všechny ty knížky jsou ilustrovány přenádhernými, vlastně mile jednoduchými kresbami od Adolfa Zábranského. Už jenom pro ty ilustrace je úžasné tyto knížky mít. Dívají se na vás modrá očka holčičky z kočárku a tmavé oči chlapce, kterému je smutno po svém pejskovi, další klučina sedí na mezi a dá si pírko za klobouček. Rej dětí v létě, rej listí na podzim, let čmeláka ze zvonečku k pomněnce. A maminka, co češe vlásky, babička, co štrykuje ponožky a tatínek jako hrdina na lokomotivě. A tištěné věnování autora – dedikce – v Čarokruhu je "Mít oči k vidění, mít uši k slyšení…" a jedna básnička začíná i končí slovy: "jen si děti všimněte, co je krásy na světě!"
Jsou to básničky o kytičkách, zvonek a konvalinka, čekanka, travička, o řebříčku, o bodláku, o obyčejných věcech jako je hoblík a kleště, o kolejnicích a vlaku, o bochníku chleba, kalužině, o husím pírku, o vlaštovkách, konipasu, je tu i koza a housátka, a jak se vadí strýček rmen s heřmánkem, o chrpách v žitě, o stopách ve sněhu....
Tyto knížky jsou prostě naše dětství, ať si každý říká, co si říká, třeba, že jsou jednoduché, a že se možná někdy nerýmují? No, a co? Ta slova a ty kresby nás prostě vrátí do dětství. A já hned cítím mamčiny buchty, vidím babičku v šátku s vrásčitou tváří a tátovy mozoly v dlani….