Povídka č. 174

Ty jó! Tak to jsem si po delší době moc pochutnala. A na čem? No, na ryzcích, pečených jen na sádle, trochu posolené a pokmínované. Neskonalá dobrota. Samozřejmě, že mi to hned evokovalo dětství. A i mému synovi, který mi je přinesl a hned s poznámkou: ...to, když je pekla babička, jen tak na kamnech… Ano, ano. Jeho babička, tedy moje maminka. Ale mě už je takto pekla moje babička, tedy jeho prababička. Jen tak na kamnech, na tálu, maličko osolila, okmínovala. Ryzce pak pomaloučku pouštěly tu svoji neodolatelnou šťávičku. S babičkou jsme měli už v lese svá místa nejenom na ryzce, ale i na hříbbky ty rostly při cestě na suchém místě pod duby, nebo za chatou. Špičníky neboli kozáky zase v nízkém smrčí. A těch klouzků, ty rostly hned na kraji lesa nad pasekou. Ryzce jsme nacházely docela dál v takovém vysokém lese, kde bylo dost modřínů a mechu. Nebyl to sice moc tmavý les, ale vždy na mě působil trochu stísněně. Zřejmě babička vyprávěla, že se tam stala nějaká tragédie, jenže to už si nepamatuji jaká. A tady v tom lese právě rostly nejen ryzce pravé, ale i syrovinky. To jsme se vždy se sestřenicemi předháněly, kdo jich nasbírá nejvíce. S bohatým úlovkem jsme se těšily domů, babička zatopila v kamnech, do kterých nejprve dala kousek otýpky, které si sama dělala. Pak už stačilo dát na plotnu očištěné syrovinky a za chvíli jsme si pochutnávali. S podzimem jsme nechodily jen na syrovinky a ryzce, ale třeba na kočičky-šedivky, nebo třeba zelánky. Šedivky byly takové šedé houby, spodní strana klobouku měla lupeny, něco jako šedivá holubinka, možná, že ano? Ale dnes už ty houby v lese nevidím. Stejně jako ty zelánky. Něco jako žluto nazelenalá holubinka. Když jsem se dívala na internet, tak šedou houbu mi to ukázalo, lišku šedou, to se mi nezdá, a holubinka šedá je moc tlustá. A s tou zelánkou je to taky nějaké divné. Čirůvka zlatá je jedlá a čirůvka zelánka, byla jedlá a už není. Prý něco uvolňuje. No, a stejně už ani v dnešních lesích neroste. Tedy aspoň u nás, i když se tu říká "Houbohledy". Rozhodně bych už nepoznala ani zelánku ani tu šedivku. Tak alespoň neotrávím sebe ani nikoho jiného. Sice manžela, toho někdy otrávím, ale z hub to určitě nebude…