Povídka č. 172

Náhoda, že někoho potkáte v Praze je asi 1:1 200 000, v Brně 1:402 000, v Ostravě 1:283 000. Vnouček s námi letos naplánoval výlet do Ostravy. Ale protože jsme nechtěli jet 400 km vcelku, vymyslel, že pojedeme k manželovým rodičům do Moravského Krumlova první den a přespíme na Dalešické přehradě v Kramolíně. Ráno jsme navštívili rozhlednu Babylon a pak se přesunuli do Olomouce. Tady musel oběhnout všechny kašny a ochutnat výbornou zmrzlinku Oreo. Také jsme zde přespali. Další den jsme se vypravili do Opavy, kde jsme měli zajištěný nocleh. Vyjeli jsme výtahem do 4. poschodí, a ještě ani nenašli náš pokoj, když manžela oslavil muž, ze kterého se vyklubal známý asi tak před 10 lety, se kterým byl na nějakém školení. Sdělil nám, že v současné době je kaplanem, a pozval nás na druhý den na prohlídku kostele sv. Hedviky a další den na prohlídku kostele Nebevzetí Panny Marie, takže jsme si mohli prohlédnou Opavu i z výšky. Prostě neskutečná náhoda, protože pak už jsme na velké ubytovně, skoro nikoho nepotkali. Po tomto setkání vnouček povídá, že to by maminka koukala, kdybychom potkali v Ostravě Jarka Nohavicu. Dědeček odvětil, že ten už možná v Ostravě ani nebydlí, ale v Praze. Koupání ve Stříbrném jezeře bylo nádherné a vnouček si ho náležitě užil, protože miluje plavání a potápění. Stříbrné jezero je vlastně bývalý lom, kde se těžil sádrovec. Asi bych si měla zopáknout 6. třídu o nerostech. Nějak mi uniklo, že sádrovec je nerost a někde se také těžil. A to v Opavě. Opava nás překvapila, jaké je to sice menší, ale moc hezké město, se zajímavou historií. Další den jsme se vydali do Ostravy, kde měl být cíl našeho putování. Ostrava je dnes moderní velkoměsto s novými moderními budovami a obchodními centry, ale i historickými budovami. Nebyli jsme nějak připraveni, tak jsme se nejprve jen tak toulali a pak jsme objevili, že kousek od nás je Železniční muzeum na vlakovém nádraží Ostrava střed. A tak jsme do mobilů zadali trasu k vyhlédnutém muzeu. Ale i tak jsme docela bloudili, nezdálo se nám projít obchodním centrem, ale když jsme ho obešli zvenku, zjistili jsme, že na druhou stranu několika proudové ulice se dostaneme jen po visuté lávce, na kterou se dostaneme, jen z obchodního centra. Když jsme vyjeli eskalátorem nahoru a mířili k lávce, říkám vnoučkovi, podívej, kdo támhle jde. No, a představte si, že tam šel Jarek Nohavica. Vnouček ho duchapřítomně pozdravil a zamával a Jarek mu na pozdrav řekl Ahoj a zamával také. Na selfie s ním však nebyl čas, protože Jarek byl někam rozběhlý. Prostě neskutečná náhoda, 1:283 187. A to nepočítáme turisty. Tak měl vnouček z Ostravy zážitky dva. Jeden, že potkal Jarka Nohavicu, o kterém jen tak mimoděk mluvil a ono se to splnilo a druhý, že si v železničním muzeu mohl vyzkoušet na trenažeru, jak se řídí lokomotiva. Přejezdy a vlaky to je jeho dlouhotrvající záliba. Tak snad si jí v dospělém věku splní, ať už jako povolání nebo koníček. Moc bychom mu to přáli.