Povídka č. 12

Většinou do práce jedu autobusem. Každý den je na co koukat. Jak se sluníčko vyhupuje na obzor, ranní mlhy, déšt nebo nádherné mraky. Jak se po zimě začíná probouzet jaro, pak jak už vše začíná vonět začínajícím létem, a pak už je zase na řadě podzim. Ted je právě doba nastupujícího plného léta. Repka už odkvetla, ale ještě její podlouhle úzké lusky nejsou zralé. A tak jak pozoruji už probuzené ráno, všimla jsem si, že okolo kukuřičnych polich jsou kolem dokola oseta ovsem. Asi proto, že je to obilí, asi zadržuje vodu, protože kukuřice, když prší, tak voda protéká mezi a voda odplavuje půdu. A tak mě ten oves evokoval vzpomínku na moji babičku. Moje babička se narodila už v předminulém století a měla opravdu těžký život. Také na její postavě, ale i vrásčité tváři to bylo nepochybně vidět. Co ji jako dítě pamatuji, byla stále stejná, upracované ruce, ale stále čilá. Pořád něco dělala. Chodili jsme s ní na chrastí, z něho dělala otýpky, chodila na trávu, starala se o slepice, králíky, měli jsme i kozu a někdy i husy. A to vše měla na starosti babička. I když bylo prase, starala se i o něj. A když měla čas, tak seděla v sednici - jak se říkalo místnosti, kde spala a měla svoje království - u stolu, četla v kalendářích, nebo mě učila básničky do školy. A nebo a teď už se dostávám k tomu původnímu, k tomu ovsu. S babičkou jsme také chodili na klásky. To už možná málo kdo ví co to je. To když bylo už pokosené pole, tak jsme tam šli s nůší a do té sbírali nebo žali zapomenuté klásky. A ovesné klásky si babička vždy nasbírala do kytice a dala do vázy. Pak v zimě, před vánoci vyndala babička krabici od bomboniéry ze skříně, kde měla pečlivě srovnané a vyhlazené kousky staniolu a ty pak jeden po druhým nastříhala na ještě menší kousky a ty pak namotávala na jednotlivé obilky. Dneska, když se vracíme opět přírodním materiálům a barvám, vypadá to co dělala babička trochu kýčovitě. Ale myslím, že to dělala hlavně proto, protože život měla těžký a té přírody tolik, že toužila také trochu po tom lesku, protože ta lata toho ovsa, kde každá obilka se leskla jiným papírkem, nahrazovala babičce trochu toho lesku a toho životniho pozlátka.