Povídka č. 1

Přicházím na náměstí na autobus asi o 10 min. dřív, než odjíždí. A už tam byl. Asi vstává dost brzo. Přítel člověka, ale bez přítele. Z dálky vypadá jak štěně, ale z blízka je vidět, že je to už zkušený pes. Je středního vzrůstu a celý jakoby nažloutlý a chundelatý. Má obojek, takže zřejmě někomu patří. Proplétá se mezi lidmi, kteří si kupují v obchůdku na náměstí svačinu, než odjedou střídajícími se autobusy do práce a do školy. Má čenich přitisknutý na zem a docela rychle se pohybuje a přemisťuje sem a tam po chodníku, takže vypadá trochu jako vysavač. Hledá, co kdo kde utrousil. Před otevřenými dveřmi obchodu zpomalí, protože tam jsou vůně určitě nejsilnější. A ty vůně salámů, klobás a jiného zboží určitě musí na jeho vyvinutý čich působit neskutečně silně. Ale odolá. Asi ví své a určitě už má zkušenost, samozřejmě že nepříjemnou, že za práh dveří nesmí. Když přejde otevřené dveře, zase zrychlí své pátrání v hledání případné laskominy. Nastupuji do autobusu a na chvíli ho nevidím. Ještě asi 3 minuty sedím v autobuse a znovu ho pozoruji ještě z okénka. Za chvíli mi mizí z očí, odbočuje za roh domu do křivolaké uličky. Když vyjedeme, zahlédnu ho ještě, jak se spokojeně loudá uličkou dolů a uši mu vesele plácají na pozdrav. Svůj ranní rituál má za sebou.